Praha Surfová díl druhý: Lokalismus po česku!

Na Štvanici se dávají věci do pohybu a vše se hýbe správným směrem, dopředu. Vlna by měla v březnu otevíra! Překážka se montuje a surfaři z Prahe mají velmi blizoučko k vlastnímu river surf spotu. Já to prostě řeknu! Je to tady! Konečně jsme se dočkali. Máme svůj homespot! Místo, které je k našim dlouhodobým obydlím, vzdálené dostatečně blízko, abychom si ho mohli nárokovat jen pro sebe. Konečně můžeme s čistým svědomím přestat předstírat, že surfing je meditativní, spirituální tanec čaker a užít si tu pravou srandu. Temnou stranu síly. Nastal čas na lokalismus po česku. Lokalismus alá bohemia! Abychom pochopili, jak bude vypadat lokalismus po česku, musíme zabřednout do tématu lokalismu o něco hlouběji. Dnešní článek pokračuje sérii Praha Surfová, která si klade za cíl předpovědět, jak proběhne transformace Prahy v surfovou velmoc!

zdroj: Facebook projektu Vlny Štvanice

Historie lokalismu

Samozřejmě, tak jako všechno surfové, má i lokalismus kořeny na Havajských ostrovech. Určitá forma teritoriálního rozdělení surf spotů tam nejspíš existovala už v 17. století. Například „Queen’s surf”, známá lépe jako Waikiki, byla vyhrazena pouze královským surfařům, tedy urozeného původu. Prostý občan, surfař z nuzných poměrů, byl za porušení vstupu trestán bez milosti uškrcením. Tedy dokud nezemřel. Nevraživý pohled nebo díra v prkně pak nezní tak strašně, co? Více přesvědčivý důkaz lokalismu na Havaji pochází od profesora historie Dr. Isaiah Helekunihi Walkera (ne, není vymyšlený). O lokalismu hluboce vypráví ve svém díle Wave of Resistance: Surfing and History in Twnetieth-Century Hawai’i, což je podle surfových osnov součást povinné četby každého seriózního surfaře. Walker ve svém díle popisuje, že ka po’ina nalu, neboli line-up/surf-zóna, byla důležitým útočištěm pro utlačovaný havajský národ, jejichž rodná půda byla poměrně bez skrupulí anektována k území Spojených států amerických. Havajští surfaři měli na Waikiki několik výsostných práv, pramenících z jejich statutu lokálů. Například mohli mít sex s bílými ženami, mohli provozovat lukrativní koncesní podniky podél pláže a hlavně mohli z vesela diktovat haole (lidem nepolynéského původu), co můžou a co nemůžou na jejich ka po’ina nalu dělat. Zní vám to povědomě?

Lokalismus v podobě, v jaké ho známe dnes, pochází z Kalifornie. Tak jako mnoho krásných moderních věcí (třeba cukrovka nebo dívčí obsese nedosažitelnou vizí krásy v podobě panenky Barbie). Podle Scheibela (1995) vznikl lokalismus v Los Angeles v 60. letech. Koncem 60. let došlo v Kalifornii k několika surfovým katastrofám, které zažehli doutnák lokalismu. V Santa Barbaře došlo k masivnímu úniku ropy, který zastavil surfový život. Obrovská bouře zamořila Malibu pískem a proměnila, jinak konzistentní vlnu, v každodenní close-out a na útesech nad San Onofre vznikla jaderná elektrárna. Ta zničila scenérii a vnesla do srdcí místních zrnko nevraživosti. K tomu všemu spustila vlnu negativních emocí ještě rapidní komercializace a industrializace. Odpadní stoky pumpovaly do oceánu splašky s kadencí dosud neviděnou, fast-foodové frančízy rostly u pláží jako houby po dešti a k surfingu se nevyhnutelně upíralo čím dál tím víc pohledů od mainstreamových Kaliforňanů a návštěvníků. Místní surfstvo se náhle ocitlo ve sdílené náladě, že se kalifornský surfing nezadržitelně žene k apokalypse. Matt Warshaw ve svém masterpiecu The History of Surfing popisuje, jak lokalismus na západním pobřeží Spojených Států nabral na začátku 70. let na otáčkách. Kalifornští surfaři se ocitli v pozici sebelítosti a viny nad tím, v co se jejich surfový stát proměnil. Tento nepříjemný pocit přerostl v lokalismus.

Lokalismus začal jako samozvaná ochrana toho, co bylo. Začal jako návrat k čistotě, kterou místní komunity vnímaly jako narušenou sociální proměnnou okolo nich. Lokalismus začal pozvolna. Graffiti na stěnách a navoskovaná skla u aut nelokálů. První “velký” projev lokalismu přišel na závodech Smirnoff International Pro-Am. Závody byly vnímány místní core komunitou jako největší zrůdnost. Parta místních ze Santa Cruz v noci před závodem shodila z útesu celé pódium pro rozhodčí, včetně tribuny pro návštěvníky a autobusu havajských závodníků. V poslední den závodu odmítla parta lokálů vyklidit line-up závodníkům a pořvávala slogany typu “surfing je svobodné vyjádření”.

Praktiky lokalismu proletěly světem velmi rychle a na mnoha místech vykrystalizovaly do podoby organizovaných gangů, které chránily svoje území jako psi. Akorát, místo očůrávání rohů a patníků, používaly pěsťovky a verbální násilí. Klubové surfové formace začaly vznikat už v poválečném období. Členové skupin se viděli jako členové gangu a jejich zaměření mělo mnoho podob. Od sjednocování sportovních aktivit a událostí, až po anti-establishment skupiny, které podporovaly členy k opozičnímu životnímu stylu vůči mainstreamové společnosti. Gangy jsou téma tak obsáhlé, že si o nich povíme v příštím díle.

Studie o lokalismu

Taxonomie

Nazer, který v roce 2004 publikoval sociální studii na téma lokalismus v surfingu, člení projevy lokalismu do čtyř skupin. Mild, tedy “vlídný” lokalismus, kategorizuje chování, které pouze usměrňuje fungování line-upu a jeho členů. Je to takový ten často nevyřčený lokalismus, kdy si nikdo nenárokuje na vlnu nárok, ale zároveň dává najevo, že na vlnu patříš jen za určitých podmínek. Cílem vlídného lokalismu je dát najevo příchozím, že na vlnu patří jen tehdy, pokud se budou chovat hezky. Co přesně je to “hezké chování” už si lokálové určují sami. Často je to pouze takové to surfování, kdy vlastně jen sedíš a koukáš  na to, jak se místní vozí. Moderate neboli “mírný” lokalismus popisuje stav, kdy skupina lokálů už nejenom dohlíží na pořádek, ale začne omezovat vstup na line-up. Sankce za porušení tohoto vstupu můžou být lehké (lokálská třídní důtka) nebo vražedné (hození vašeho nově konvertovaného minivanu z útesu). Za mírný lokalismus se považuje pouze stav, kdy je k vlně omezován přístup pouze někomu, nejčastěji až v momentě, kdy je vlna přecpaná. Lokalismus se mění na Heavy (“těžký”) v momentě, kdy je přístup vlně omezen všem, vyjma malé skupiny vyvolených. Poslední, a tou nejhůře porušitelnou formou lokalismu, je tzv. Cash (“peněžní”) lokalismus. Jedinci, kteří praktikují Cash lokalismus, omezují vstup na základě vlastnictví půdy u spotu, nebo vlastnictví přístupové cesty ke spotu. Příkladem tohoto lokalismu je třeba ostrov Tavarua na Fiji, kde surfové resorty vlastní pozemky a využívají vyhazovače v lodích, aby odháněly příchozí surfaře, kteří v resortu nebydlí. Dalším příkladem jsou některé spoty v Irsku nebo na Havaji, na které musí člověk vstoupit přes soukromé pozemky. Majitelé těchto přístupů se, v lepším případě, nechají uplatit flaškou dobré whiskey, v horším případě vám umlátí zrcátko u auta nebo na vás pošlou psa.

Tragedy of the commons- tragédie obecní pastviny

Na lokalismus se dá velmi trefně pohlížet i skrze čistě ekonomický koncept “tragédie obecní pastviny” neboli Tragedy of the Commons. Tento pojem vychází s eseje Garreta Hardina z roku 1968. Tragédie obecní pastviny vzniká, když se na veřejně sdíleném omezeném zdroji (pastvině) snaží namlsat mnoho jednotlivců (ovcí). Každá ovce chce bez pardonu maximalizovat svůj osobní užitek. Tato snaha může nenávratně vést k takzvané erozi surovinové základny, k nenávratnému poškození nebo vyčerpaní pastviny. Problém je v tom, že každá nová ovce, co na vlnu napádluje (pardon na pastvinu) je na tom lépe než předtím, protože surfuje a předtím nesurfovala (pardon pase se a předtím se nepásla). Surfař (sakra… ovce) má tedy motivaci na line-up vypádlovat, i když je pastvina (vlna, ne pardon pastvina) naprosto přecpaná, aniž by si uvědomoval, že tím vlnu znehodnocuje všem ostatním. Zbytek stáda surfařů musí chtě nechtě nést negativní následky znehodnocení vlny. 

Tragédie obecní pastviny má dvě řešení: privatizaci zdroje, neboli převedení zdroje do osobního vlastnictví. Anebo regulaci užívání společného zdroje. A protože surfaři rozhodně NEJSOU ovce a vlna rozhodně NENÍ sdílená pastvina, vykoumali místní komunity velmi kultivované řešení: lokalismus. Lokalismus je takovou pseudo kombinací těchto dvou řešení. 

Mýtus perfektní vlny

Scheibel v roce 1995 napsal sociální studii “Chasing the Perfect Wave”, ve které částečně připisuje vznik a dlouhou životnost lokalismu dominantnímu mýtu “Perfektní vlny”. Každý surfař funguje na základním pudu chytit TU vlnu. Tu jednu perfektní vlnu, na kterou čeká celý život. Tento mýtus, toto dogma, které my surfaři bereme za své, nevyhnutelně vytváří podmínky, ve kterých lokalismus bují a roste. Ta “perfektní vlna” je v dnešním světě stále hůře dosažitelná, na line-upech je totiž stále více lidí. Ve stále více nedokonalém světě se dokonalá vlna hledá hůř a hůř. Tyto frustrace nevyhnutelně vytváří hierarchie a pocity viny, které jsou skvělou ornou půdou pro vznik a vývoj lokalismu. Přihoďte k tomu pocit, že lokál (pardon ovce) z určitých důvodů vnímá, že si TU vlnu zaslouží víc než ostatní a máte na skladě parádní behaviorální recept na lokalismus. Zdá se, že George Orwell měl pravdu, když psal: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější”.

Lokalismus po česku

Praha je turisticky velmi atraktivní. Turista je člověk zvídavý, vybavený zpravidla vysokou kupní silou a připravený vyzkoušet ty nejbizarnější atrakce, které město nabízí (já to musím vědět, vozil jsem turisty na hrad na Segwayi). Takový turista, v surfštině nazývaný také jako blow-in, bude k vlně přitahován jako můra k plameni. Na blow-ina si musí dát lokál velký pozor. Stačí chvilka nepozornosti, jeden nepatřičný úsměv nebo hřejivé slovo a blow-in si bude připadat v bezpečí. Blow-in, který si na line-upu připadá v bezpečí je už jen krok od postování na Instagram nebo vyprávění o svém pozitivním zážitku přátelům. Jeden blow-in se takhle namnoží na nespočet blow-inů. 

Na Eisbachu v Mnichově si tuhle lapálii moc dobře uvědomovali. Kamery lítaly do vody a blow-in sám sebe překvapil, jak rychle pelášil zpátky k autu. Eisbach parta dovedla lokalismus k dokonalosti. Stvořili  pozici “Hausmeistera”, nemilosrdného správce vlny, který podle legendy nenechal na mnichovské vlně jezdit Kellyho Slatera. Představte si, že nasbíráte 11 titulů světového šampiona, dominujete svému sportu jako nikdo jiný, prokážete se jako nejschopnější surfař všech dob a pak vás Hausmeister v Mnichově pošle domů. Tyto praktiky v Mnichově už nezažijete. Místní vás dnes velmi slušně poprosí, ať se jdete topit o kilometr níž po proudu, kde je začátečnická vlna.

Jak tedy bude vypadat lokalismus po česku?

Vidím to na dvě varianty. Varianta první je, že budeme jako komunita inkluzivní. Zkusíme potlačit primární pud nažrat se na pastvině co nejvíc, a vytvoříme na vlně příjemnou atmosféru, ve které se bude líbit ovcím (pardon surfařům) z blízka i z daleka. Současně si ale uvědomíme hrozbu tragédie obecní pastviny a kultivovaně omezíme přístup na vlnu. V Rakousku na řece v Ebensee mají třeba hodiny vyhrazené pro držitele dlouhodobé permice, omezenou dobu pobytu na vlně a omezenou kapacitu. Varianta druhá je inspirovaná lokální partou v australské surfvelmoci Narrabeen. Místní gang měl v kufru auta připravenou golfovou hůl (trojku dřevo), kyblík golfových míčků a týčka. Line-up pročišťovali nahodilým odpalováním směrem na oceán. Nejenom, že měli za pár minut line-up pro sebe, ale zároveň potrénovali odpaly na snížení handicapu. No… a z platformy u hotelu Hilton se bude odpalovat jedna báseň!