Jak to vidí: Fotograf Rob Trnka

Jeho profesní i osobní život je svázán s biky, které nadevše miluje. Avšak do našeho hledáčku se dostal i proto, že se nevyhýbá ani focení holek.
Jeho fotografie jsou oproštěny od příkras a zbytečných efektů, mají důslednou kompozici, jsou prosté i přímočaré a Rob v nich klade často důraz na atmosféru a lidskost.
Pokud Roba Trnku poznáte, zjistíte, že i on je jako jeho „otisky světla a stínu“ na fotopapír - důsledný profesionál. Za betonovými dveřmi (pevnou kompozicí) z ironie a černého humoru (puzením bourat pravidla) je velké srdce plné citlivé křehkosti, něhy a neměnných hodnot. Rob Trnka nehraje na efekt, ale na lidskost. Ať fotí nebo žije. 

Začnu obecněji. Jaké lidské vlastnosti jsou pro tebe důležité?
Důvěryhodnost, upřímnost, skromnost.

Kolik fotoaparátů máš doma?
Šest, myslím.

Co pro tebe znamená slovo profesionalita?
Zodpovědnost.

Kdo je podle tebe největším českým bikovým profesionálem?
MTB? Prokop.

Jaký je rozdíl mezi tím fotit a focením se živit? Co je na tom nejsložitější?
Musíš fotit, i když nechceš, nehodí se to, nedaří se, nic tě neinspiruje, je ti smutno nebo blbě – musíš se překonávat, kalkulovat. Uživit se a udržet si nadšení pro fotku. Chtít objevovat stále víc a dál.
Paradox je, že objevuješ směrem ke kořenům. K jednoduchosti.

A nejhezčí?
V mým případě se mi splnil sen. To nevymyslíš.

Jaký komerční práce si nejvíce ceníš?
Rozhodně kalendáře michal.prokop.09, na kterým jsme dělali přes rok všude možně. Výtěžek z prodeje šel na dobročinné účely Nadace Terezy Maxové. Tenhe kalendář je zatím jediná práce, kterou jsem si kdy ponechal vytištěnou na památku. 

Jak dlouhá byla tvoje cesta od rozhodnutí stát se profesionálním fotografem do okamžiku, kdy ses fotografií opravdu začal živit?
V čase čtyři roky od okamžiku, kdy jsem o to začal usilovat. Musel jsem jako absolutní diletant bez škol, zkušeností, foťáku, peněž a známých zjistit, jak to vůbec funguje. Po telefonech pevných linek, s pár filmy na měsíc, protože to stálo peníze a bez znalostí technických požadavků skenů i ostatního. Jsem rád, že jsem tím musel projít. Škola k nezaplacení. Beze srandy. 

Znamená to, že sny dají hodně práce?
To asi není ta správná formulace, ale úsilí i odhodlání musíš vynaložit veliký, pokud je startovní čára nula jako u mne. Nulou myslím to, co jsem odpověděl v minulé otázce o svých začátcích.

Co je tvým dalším snem?
Abych zůstal zdravej, měl barák s verandou v Kraslicích. U něj psa, ženu, děti – všechny zdravé. Dvě tři kola, vydržel jezdit do sedmdesáti nebo dýl a zůstal fotografem. 

Ty máš za sebou hodně úrazů, myslíš si, že se lze i na zranění a nemoc dívat pozitivně?
Myslím, že všechno zlý je k něčemu dobrý a naopak. 

Od začátku roku připravuješ s Michalem Prokopem projekt Twelve. Jde o dokument natáčený na fotoaparát Panasonic Lumix GH 1 ve full HD kvalitě. Jakou změnu myšlení přechod od focení k natáčení vyžaduje?
Hejbe se to. Nejsou tam takový nároky na opravdu důležitý momenty. O to těžší je odtušit, kdy nebo co točit. Kompozičně mě asi jen tak někdo nepředělá. Myslím si o tom svý. 

Lze takové video, které natáčí rychlosti 30 snímků za vteřinu, v libovolnou chvilku zastavit a „fotku z něj vytáhnout“?
Nikdy jsem o tom neuvažoval. Technický možnosti neznám. Nevím, kolik to má snímků za vteřinu. Od základu mi to přijde jako blbej nápad. 

Fotoreportér Jan Šibík má vizy, že brzy fotografové dostanou na své cesty foťáky - kamery a budou místo fotek pořizovat krátká videa, aby se z jejich materiálu vytěžilo pro média co nejvíc (video, foto, audio). Dokážeš si to představit? Ztratila by fotografie pro tebe tímto kus svého kouzla?
Je příliš mnoho možností na to, abych si myslel, že se to nestane. Fotka nezanikne. Komerční trendy se budou vždy přelívat a vyvíjet. Jednou předvídatelně, jindy ne. Nikoho nezajímá, jestli se ti to bude líbit nebo ne. Vývoj nezastavíš. Představit si to dokážu. Koukni kolem sebe v jakým kalupu žijem. Jaký masy všeho chceme hned a tady, aniž bychom zvedli zadky ze židle. Je to slušná centrifuga. Jednou se něco porouchá. Uvidíme, co to bude a jaký domino to spustí. 

Myslíš si, že hubí internet množstvím produkce kvalitu fotek?
To ne. Je těžší to odlišit.

Jak podle tebe vypadá dobrá fotka?
Pokud budu mluvit o fotce, kterou jsem vyfotil já – tak to je taková, kterou si nalepím na kredenc, abych jí viděl každej den a nezačne mi lézt krkem ani po čtrnácti dnech.
Když budu mluvit obecně, tak nutně potřebuju, aby mi odvyprávěla co odvyprávět má, aniž bych z ní cítil fotografovu sebestřednost a předvádění se. Forma to doprovodí. 

Je třeba fotografií studovat, abys ses stal profíkem?
Ne. Fotka je život. Fotoškoly často komplikujou úplně jednoduchý věci. Auta dříve taky byly hranatý. K jednoduchosti se prokousáváš skrze složitost. Osobně si myslím, že není nad selskej rozum. 

Kdy a jak si začal fotografovat?
Kdy? Někdy na základce. Děda mi na to dal Zorkii. 

Chodíváš s dědou ještě někdy fotit? Ukazuješ mu své fotky? Dokáže ti stále poradit nebo jinak okomentovat tvou práci?
Už ne. Občas nad fotkama sedíme. Nebo třeba, když se nachomejtne k tomu, když na ňákých zrovna dělám. Spíš ho baví si s těma foťákama porůznu hrát, když někde nechám ňákej pohozenej. Samej čudlík, samá obrazovka. On tý digitální technice moc nerozumí. Chápe jí, ale je mu ukradená. Nikdy mi fotky nechválil. Koukl na ně a sem tam jsme probrali pár detailů, ale jinak jsme je neřešili. Není čas ztrácet čas tlacháním. Dědu strašně rád fotím. Je skvělej. 

Vzpomeneš si na reakci někoho nad tvou fotkou, která je pro tebe nezapomenutelná?
Já takových fotek moc nemám a ty co jsou pro mě důležitý nezajímají lidi, protože jim přijdou nezajímavý. 

Čí fotografie máš rád? Máš nějaký vzor?
Vzor není správný slovo, ale mám rád jak fotí Nachtwey, Kratochvíl, Šibík, Ludwig, Klum, Nichols.

Pocházíš ze západočeských Kraslic, občas tě podezírám, že tě místní turistické centrum najalo, abys jim dělal propagaci, jak krásně dokážeš mluvit o svém domově. Co tě tedy na Krušných horách fascinuje?
Narodil jsem se tu, miluju to tady a zemřu tu taky. Řeči o tom, že je to zapadákov mi lezou krkem. Jen kvůli tomu, že tu nejsou hezký barevný domy. Mám za barákem nesmírnou krásu. Krušky nejsou pro všechny. Nejsou to turistický hory a nerozdávaj razítka, když si dojdeš někde po pěšině na vrchol. Nerozdávaj ani srdcervoucí výhledy těm, kteří se dívají jen očima. Co ti budu povídat. 

Při některých bikových disciplínách jako je fourcross nebo sjezd je třeba výbušnost, při jiných naopak přichází na řadu vytrvalost a technika. Čemu dáváš přednost ve fotografii?
Pocitům. Protože každá zákonitost, poučka, pravidlo se dá zbourat a postavit znovu jinak. Vyfotit si to po svým. Baví mě že, ač se může zdát, že můžeš všechno, tak nemůžeš. Je to jak hlavolam s nekonečným množstvím řešení. Forma, ostrost, efekty, všechno co vidíš na první pohled je jen kapkou v oceánu sama o sobě nic neříkající.
Myslím, že těch vazeb, zákonitostí, pravidel nebo jak tomu chceš říkat, je strašně moc, ale nesmíš je ignorovat a hlavně jsou velmi, velmi křehký. 

Ve vaší rodině koluje sportovní přísloví: „Když nemůžeš, ještě třikrát můžeš.“ Řídíš se jím i v životě?
Rozhodně. Až když ryješ držkou zem a fakt to začíná smrdět, tak se sebereš a začneš něco dělat. Do tý doby se jen remcá a remcá a remcá. 

Jako jeden z mála fotografů akčních sportů se nevyhýbáš ani focení holek. Jaký bývá focení s nima oproti tomu s klukama?
Baví mě provokovat a šlapat po předsudcích. S holkama dělám snad i radši. Jsou otevřenější, odolnější, kreativnější a víc vydrží. Na druhou stranu fotím jen s několika a většinou je to na delší dobu. Je potřeba důvěry. 

Dělíš si sám pro sebe focení na to s holkama, nebo to s klukama? Či zkrátka existuje prostě jen jedno focení a jde o energii, která při něm vznikne?
Ne, nedělím. Jde o výsledek. Kde je psáno, jak má vypadat výsledek jen kvůli tomu, že je to tak očekávaný. 

Ženy, to nejsou jen holky okolo, kamarádky, sestra, přítelkyně, ale například i maminka. Ta tvá září jako sluníčko. Čeho si na ní vážíš?
Je to mamka. Víc nejde mít. 

Mimo jiné máš mladšího bráchu i ségru. Jaký to je mít mladší ségru oproti bráchovi?
Mě to přijde jako samozřejmý, jsou rodina. Já trochu nevím, jaký rozdíl bych měl cítit. Prostě ségra a brácha. 

Dělával si jí naschvály nebo jí naopak pomáhal, když jste byly děti?
Ségře? Standardní dětství plný hádek, naschválů, her, smíchu a žalování. 

Jaká by měla být podle Roba Trnky krásná žena?
S mozkem.

A co je na holce nejvíc sexy?
Oči, úsměv, nohy, smysl pro humor. 

Tak Proč nerad fotíš s modelkama?
Zatím jsem neměl štěstí na takový, který dokázaly víc, než se zhoupnout na jedný nebo druhý noze a tvářit se strašně sexy. Nepřišly s ničím, čím by to oživily. Jak kafemlejnek. 

Kdybys měl strávit týden s holkou na pustém ostrově a musel sis vybrat jen jeden ze dvou extrémů: Vtipná, ale opravdu ošklivá nebo krásná, ale nudná holka? Jakou bys s sebou vzal?
Asi by mi do toho něco na poslední chvíli vlezlo nebo bych si vypnul telefon a šel si zajezdit s Mártym Smolíkem. 

Dal bys přednost celodennímu freeridu s kamarády v lese nebo nočnímu freestylu v posteli?
To se dá stihnout obojí. 

Je opravdu tvým nejoblíbenějším slovem podstatné jméno „jednoduchost“ a sloveso „nekomplikovat“?
Ještě bych to doplnil o: „Neřešit hovna“.

A myslíš si, že se tvé sny naplňují?
Jo. Mám strašnou kliku. 

Fotografie Roba Trnky najdete na jeho webu www.robtrnka.com.