Glacierbike Downhill 2013 aneb závod z 3500 m.n.m

Jsou to asi 3 měsíce zpět, kdy nám Ondra Kinkor nabídl, zda se nechceme s Lukášem Tesařem zúčastnit závodu ve Švýcarsku. Samozřejmě jsme řekli, že pojedeme, aniž bychom věděli, do čeho vlastně jdeme. Postupem času, když se blížil termín závodu, se k nám dostávaly informace, že se nejedná o normální sjezd na horských kolech, na který jsme zvyklí, ale o závod na sněhu, po sjezdovce dolů. Abych to upřesnil - jednalo  se o 10.ročník Glacierbike downhill  ve Švýcarském Saas Fee. Startovalo se v 3500m.n.m. a cíl byl v 1500m.n.m. což na 7.5km dlouhé sjezdovce bylo převýšení 2000m a to se mi osobně zdálo docela dost. Hlavně jsme si nedokázali představit, jak 260 lidi hromadně odstartuje a pojedou všichni dolů. 

Do závodu nám zbýval asi týden, my nikdy nejezdili na kole po sjezdovce, tak jsme si říkali, že bychom si to měli vyzkoušet, ale samozřejmě jsme se k tomu vůbec nedostali. Dva dny před odjezdem se mi porouchalo auto, kterým jsme měli jet, takže klasicky zase nervy a aby toho nebylo málo tak mi nechtěla žádná pojišťovna udělat pojištění na závod do ciziny, protože je to moc rizikové a bez pojištění do ciziny by jel jenom blázen… Každopádně pojištění jsem vyřídil, tak mi ještě zbývalo dát do hromady auto. Pět hodin před odjezdem jsem se pustil do oprav. Po pár hodinách práce jsem auto dal nakonec dohromady, rychle jsem valil domu, abych se sbalil, naložil auto a vše připravil.

Samozřejmě Lukáš s Honzou Trnkou (naším kameramanem) dorazili jako vždy pozdě, takže nerva jsem měl ještě většího. Po hodinovém zpoždění dorazili kluci na určené místo, kde jsem na ně čekal. Když jsme konečně začali nakládat věci do auta, tak jsem se zděsil, protože tolik věcí, co jsme s sebou táhli, by nám vystačilo na měsíc a my jsme tam jeli pouze na jednu noc. Po hodině jsme konečně vyráželi s úplně přeloženým autem z Prahy směr Švýcarsko a já už byl trochu klidnější. Měl jsem před sebou 850km tedy cca 10 hodin cesty. Na hranicích jsme zjistili, že jsme zapomněli navigaci doma. No nic horšího nás snad nemohlo ani potkat. Na českých hranicích jsme strávili další hodinou hledáním trasy kudy vůbec jedem. 

Samotná cesta do Švýcarska byla vcelku jednoduchá, pak skončily dálnice a dobrodružství začínalo. Několikrát jsme zabloudili, takže zbytek cesty měl spolujezdec hlavu zabořenou v mapě. Když jsme už v poklidu narazili na tu správnou cestu, tak zase bohužel po pár kilometrech skončila. Zjistili jsme, že se tato silnice v zimě neudržuje, a tak jediný způsob v pokračováni naším směrem, byl vlak, který převážel auta přes kopec. Nám bohužel vlak před půl hodinou ujel a další pojede za 3 hodiny. Nezbývalo nám nic jiného než počkat. Naštěstí nám čekání na vlak zpříjemňovaly okolní kopce, brutální azuro a tekutý jelen, takže opalovačka a kochání Alpami. 

Po třech hodinách čekání jsme se dočkali. Autem najíždím na vlak a říkám nikdy jsem nic takové nezažil, byla to pecka. Konečně jsme se dali zase do pohybu, měli jsme před sebou cca hodinu vlakem. Po pár minutách jízdy jsme usnuli a probudili jsme se až na konečné, kde jsme museli pokračovat dalším vlakem. Do cíle nám zbývalo už jen cca 100km a moc času nám do jediné tréninkové jízdy nezbývalo. Konečně jsme dorazili na místo a do tréninku nám zbývá 20min a my nevěděli co a jak. Když jsem se dostali konečně na start, který byl v 3500 tisících, tak jsme si řekli, že to nikdy nemůžeme sjet. Byl to strašnej krpál. My jsme se jestě ani nerozdejchali a trénink začal tím, že se pomalu rozjížděla skupina o 260 lidech. Musím říci, že takovou masu lidí s kolama na sněhu jsem opravdu v životě ještě neviděl, masakr.

 Sjezdovka byla po celém dni rozbitá od lyžařů a na náš trénink byli snad ty největší boule co mohly být. Po prvních metrech jsme byli úplně mimo a nechápali jsme, co se kolen nás děje. Cestou dolu jsme měli asi 5 zastávek, kde nám pořadatelé říkali o nebezpečných úsecích, kde si máme dát bacha atd. No, stejně jsme jim vůbec nerozuměli. V půlce trati nám brutálně mrzly ruce a modlili jsme se, ať už je cíl. To jsme byli teprve v pulce. Nějak jsme se doplazili dolu a hurá na hotel.

Budík jsem nařídili na 7.00 ranní, protože už v půl 9 byl start. Nějak jsme se ve stresu dobelhali na start úplně ufuněný, neuplynulo ani deset minut a už se mělo startovat. Rychle jsme si běželi postavit kolo do sněhu. Start byl ve stylu Le Mans. A rychle zpět na start. Samozřejmě sjezdovka byla krásně upravená, ne, jako v tréninku. Krásně uhlazený podklad. 

Závod začal a nejdříve jsme museli doběhnout ke svému kolu, které jsme měli cca 200 metru před sebou. Po sprintu ke svému kolu, už jsme neměli vůbec žádnou silu šlapat dolu, i když jsem musel. Po chvilce jsem opět nabral dech a rubal jsem to dolu, co to šlo - ale no control. Jet na kole v -10 stupních a šlapat 7,5km dolů po sněhu není nic jednoduchého. Soupeři kolem mě padali jako hrušky. Kolo se nedalo nějak pořádně ovládat. Po brutální cestě dolů jsem se blížil k cíli a byl jsem šťastný, že jsem dole. 

V cíli jsem nemohl vůbec popadnout dech,  ruce jsem měl jak rampouch, ale dojeli jsme dolu a přežil jsem a to byl náš hlavní cil. Cesta dolů trvala vítězi Charlymu Di Pasqualovi asi 8 min a nám přibližně 12min takže to nebylo tak hrozné, jak jsme čekali. Poslední jel snad 45min. A jak jsme jako jediní Češi na startu dopadli? Z 260 lidí na startu jsem skončil 87. a Lukáš 89. takže jsme byli s výsledkem hodně spokojení. Teď už na nás čekala opět cesta domů, ale v mnohem větší pohodě. 

Tento závod byl pro nás velkou zkušeností a bylo to celkově i velké dobrodružství. Určitě všem doporučuju příští rok tento závod navštívit - je to nezapomenutelný zážitek. Dovolil bych si také velice poděkovat Ondrovi Kinkorovi, který nás na tento závod dostal a zařídil všechny potřebné věci kolem toho. Dále i našim sponzorům, kteří nás podporují.

Kompletní galerka, kterou má na svědomí David Stella je ZDE